Když jsem byla malá nikdy jsem nemohla usnout a každou noc jsem se několikrát probudila. Zdávaly se mi nesnesitelně živé noční můry. Táta pro mě měl vždycky pochopení.
Scénář jeho snů byl jedním z mnohá plodů komunistického režimu. Celou základní školu táta poctivě podstupoval brannou výchovu. Nasazoval si masky, běhal se zátěží a poslouchal desatero způsobů, kterými pravděpodobně zahyne hroznou smrtí při útoku zločinného USA. No světe div se naše město s 2000 obyvateli se nestalo hlavním terčem Západu a atomová válka se nekonala. Co se však konalo byly tátovy sny o ní. A to pravidelně po celý jeho život.
Jenže táta mi tohle už dneska vypráví jako veselou historku. A ne snad proto, že by se snů zbavil, ale dneska, když se mu zdá, jak kolem něj vybuchují atomové hřiby, tak se na ně prostě dívá. Sen časem ztratil na svojí naléhavosti a stal se rutinou.
Tahle proměna-metamorfóza mi přijde kouzelná. Taky myslím, že hezky ilustruje náladu, co teď vnímám na sobě i kolem sebe. Během posledních pár let jsem si vyslechla zprávy o stovkách podob blížící se apokalypsy. Už ani nevím, jestli mě dřív zahubí pandemie, skleníkové plyny nebo radiace. A jsem unavená. Zdá se mi, že všechno už bylo řečeno, všichni už si zakřičeli a zahodili plastová brčka a nic z těch všech hrůz už mě nešokuje jako dřív. Nemám už motivaci být „uvědomělá“. Debaty o konci světa pro mě už nemají o moc větší emoční zásah než debaty o zdražení chleba. Možná je to dneska naopak spíš drahej chleba, co mě zvedne ze židle.
Ztráta schock value. Sladká rezignace. Jak se z něčeho, co vyvolává obrovské emoce stane něco zcela všedního. Koho dneska dojmou černé plíce na obalu cigaret? Koho budí ze sna, že se na Ukrajině válčí? Chtěla bych vyzdvihnout, jak je to absurdní, a přesto se tomu nikdo z nás neubrání.
