Vizuální identita vychází z estetiky digitálních chyb – glitch efektů, barevných testovacích pruhů (tzv. error bars) a rozpixelovaných fragmentů. Tyto prvky evokují rozbité obrazovky, technické poruchy a vizuální šum, který zpochybňuje tradiční představu „čistého“ a „správného“ designu.
Inspirací mi byla německo-japonská umělkyně Hito Steyerl a její esej In Defense of the Poor Image, ve které obhajuje estetickou a informační hodnotu nízkokvalitních, často poškozených nebo komprimovaných obrazů. Tento přístup mě přivedl k otázkám: Kde vlastně leží hranice mezi „dobrým“ a „špatným“ designem? A kdo ji definuje? Co když právě to, co působí rozbitě, nedokonale nebo „low-quality“, v sobě skrývá novou estetiku a silné sdělení? A co když i „poor“ design má vlastní vizuální sílu?
