Reklamní kampaň se nesnaží zachytit městské budovy jako neměnnou realitu, ale jako její možnou alternativu. Fotografované objekty nejsou prezentovány tak, jak skutečně vypadají dnes, nýbrž tak, jak by vypadat mohly – v případě, že by se společnost rozhodla systematicky a vědomě navracet zeleň zpět do městského prostředí. Kampaň vychází z přesvědčení, že změna nemusí nutně znamenat rozsáhlé urbanistické zásahy nebo vznik nových parků. I drobné zásahy, jako jsou zelené fasády, mohou mít výrazný dopad na kvalitu prostředí, ve kterém žijeme.
Soubor fotografií reflektuje vybrané budovy ve městech Olomouc a Zlín. Tyto stavby digitálně měním pomocí nástrojů umělé inteligence, které na jejich fasády „přidávají“ vegetaci – popínavé rostliny, zeleň prorůstající architekturou, organické prvky, které kontrastují s tvrdou strukturou budov. Zeleň zde nefiguruje pouze jako vizuální prvek, ale jako funkční součást městského prostředí. Vegetace ve městech přispívá k ochlazování mikroklimatu, zadržování vlhkosti, čištění ovzduší a snižování prašnosti, zároveň pozitivně ovlivňuje psychickou pohodu obyvatel. Výsledkem nejsou návrhy konkrétních realizací, ale vizuální simulace, které otevírají prostor pro představivost a úvahu o budoucí podobě měst.
Použití umělé inteligence v kampani není pouze technickým prostředkem, ale i významovou vrstvou projektu. Obrazy záměrně balancují na hraně mezi realitou a fikcí. Divák si není jistý, zda sleduje dokumentární fotografii, digitální manipulaci, nebo realistickou vizi budoucnosti. Právě tato nejistota je klíčová – práce klade otázku, do jaké míry dnes ještě věříme vizuálnímu obrazu a jak snadno přijímáme simulovanou realitu jako skutečnost.
Umělá inteligence se v posledních letech stala běžnou součástí každodenního života. Setkáváme se s ní v podobě generovaných obrazů, videí na sociálních sítích, chytrých domácností nebo automatizace výroby. Technologie, která dokáže vytvářet realistické obrazy neexistujících světů, je zde využita k paradoxnímu účelu – nikoli k úniku od reality, ale k jejímu zpochybnění. Nabízí otázku, zda by svět, který je dnes pouze simulován, nemohl být ve skutečnosti žádoucí.
Kampaň tak neapeluje pouze na ekologické nebo urbanistické téma, ale i na kritické vnímání obrazu v době digitální nadprodukce. Ptá se: Máme věřit tomu, co vidíme? A pokud ne, proč nás představa zelenějšího města přesto oslovuje? Není právě tato vizuální fikce důkazem toho, že podobná změna je nejen možná, ale i potřebná? Projekt využívá sílu reklamního obrazu k tomu, aby místo prodeje produktu nabídl myšlenku. Myšlenku města, které není v opozici k přírodě, ale nechává ji znovu prorůstat svými strukturami. Zeleň se zde nestává dekorací, ale symbolem návratu rovnováhy mezi člověkem, architekturou a prostředím, které obýváme.
