Holubářství

Kdyby se mě někdo zeptal, jakým zvířetem bych chtěla být, řekla bych, že pták. Asi tak jako
každého člověka mě fascinuje jejich schopnost létání. Jen roztáhnout křídla a zmizet z povrchu
zemského.
Andulku, papouška nebo kanárka jsem nikdy neměla. Moje rodina nikdy nechovala ani slepice
nebo husy. Pták, který byl pro mou rodinu typický, byl holub. Děda se od nepaměti věnoval
holubářství a celý svůj život zasvětil chovu holubů a závodění s nimi. Není ani divu, že jeho
holubník byl vlastně větší než dům, ve kterém žili. Vybavuji si spoustu momentů z dětství, které se
odehrávaly u babičky a dědy na dvorku. Třeba když jsme přijeli s rodiči na oběd, ale na dědu se
nesmělo ani promluvit, protože byl nervózní a očekával přílet svých holubů ze závodů. Nebo
sledování vývoje holubů od vajíčka, přes fázi škaredých a skoro neopeřených holoubat až po fázi
dospělých holubů s lesklým a jemným peřím.
Ve svém výstavním souboru dokumentuji komunitu holubářů a prostředí, ve kterém se pohybují.
Snažím se zachytit vše, co je s tímto koníčkem spojené, od každodenní péče o holuby až po
přípravu na samotné závody.