Posedle
Poseď na
Posedu
Posed. Místo určené k posednutí, nebo posezení? Místo, které narušuje krajinu a zárověň dopňuje. Místo k hledání hranic horizontu a nahlížení na obzor.
Posedem jsem fascinovaná, ať už jeho různorodou architekturou, kterou doplňuje tvůrce o různé vychytávky, kutilství, vynálézavost a přizpůsobuje tak svému osobnímu stylu, nebo jeho funkcí k nekonečnému nazírání a hledání hranic horizontu. Z každého posedu je vidět další a tak se tvoří jakási nedohledná síť posedů. V současné době kácení lesů ve velkém, a holých pláních s pařezy, je výhled z posedu něco, co chceme skutečně pozorovat? Právě s narušením a splynutím posedu v přírodě, jeho určenou funkcí k posezení a výhledy, které umožňuje, jsem chtěla pracovat.
Horizont. Láká nás, oči k němu přirozeně tíhnou. Nekonečná linearita. Obzor, kde končí a kam až pokračuje? Určuje nám hranice, kam až můžeme dohlédnout. Mění se, tepá, žije. Ve své procesuální kresbě jsem se snažila přesně zachytit změny obzoru během 45 minutové jízdy v autě. Kresba je závislá na cestě, kterou jsem si vymezila, a tou je směr z domova na chalupu, dále na místě sezení a tím je pravá strana auta a obzor na této straně, na rychlosti jízdy. Krajina, kterou jsem si vybrala je mi blízká a říkám jí mé oblíbené norberčanské kopcorovinky, protože není příliš členitá, proto mě bavilo hledat tyto lehké nuance a rozsah, jak až moc se horizont může měnit. Je též rituálním zopakováním hry, kterou se sebou hraji na zamlženém okně, kdy prstem lemuju hranu horizontu. Než kresbu dokončím, okno stihne znovu zmlžet a tím se hra může odehrávat znovu. Proto jsem zvolila takovou techniku zápisu kresby, abych ruku během jízdy nesundala z papíru, a tím jsem tak byla schopna přesně zaznamenat celou kresbu bez přerušení.
