Autoportrét
Vztah se sebou samým, cesta a návrat k sobě. K podstatě. Sběr bylin je něco, co provází celý můj život. Rituál, cyklus, rytmus, který má svůj řád, čas. Byliny jako lék, jejich podstata a pomoc, kterou nabízí, ať už ze zdravotního hlediska, tak jako symboly a amulety, používané opakovaně v historii. Věnovala jsem se tak konkrétní bylině, které neskýtá mezi lidmi příliš pozitivní ohlas. Kopřiva dvoudomá, Urtica dioica. Dotek s kopřivou. Nepříjemné ostré štípnutí, které projede celým tělem, úprk těla od kontaktu s ní a následné nadávky vůči bylině. Bílé flíčky, intenzivní svědění, škrábání se. Zaměřila jsem se na tento konkrétní dotyk, který já vnímám diametrálně odlišně. Slast, požitek, pomoc, bolest jako příjemný proces, který uzemňuje, vrací zpět do reality. Kopřiva přitom při jejím doteku a mechanickém poškození kůže, do člověka vpouští serotonin, známý jako hormon štěstí. Měl by se tedy člověk pak cítit líp? A tak se vrhám mezi kopřivy. Kopřivou se tak chci obklopovat, vnímat jí, cítit její doteky, kontakt. Jde o proces a hledání možností, hranic našeho vztahu. Cítit žahavost, živelnost a dotek kopřivy. Zkoumám její vztah se mnou, veškeré možnosti práce s ní od prvotních skic a automatické malby, fotografií, video záznam performance sběru až po výsledný objekt. Stavím si úkryt, útočiště, slupku, deku, do které se mohu pohodlně ve špatných chvílích zabalit, cítím ochranu a pomoc pro bolavou mysl bloumající ve svém zmatku. Budu pak už zdravá aspoň?
