„Nerušeně sedím už třetí hodinu na posedu. Oči mi ulpívají na jeden bod. Dnes se objevila jen jedna srna, a jedno mrzení. Přemýšlím, proč to zase nevyšlo. Kdy jsem byla málo a kdy zase moc. Tohle místo je moje. Jen moje, kam tebe už nikdy nevezmu. A taky myslivce, co tu má tuhle velkou duchnu. Nejdřív mu vadilo, že sem chodím, ale když mě naposledy našel v mým úzkostným stavu a viděl, že se jen snažím sedět, být a splynout, nechal mě tu. Už se na mě občas i usmívá.“ Nerušeně si rychlými tahy zapisuji do deníku. Posed smutku, jak mu často říkávám, je sdílený prostor mě a jednoho postaršího pana myslivce. Každý tam chodí za jiným účelem a každý tam má své atributy. Já deník, on péřovou duchnu.
Snažila jsem se proto do instalace zachytit náš křehký vztah, v mezích tolerance jeden druhého, a kooperaci tichého sdílení stejného místa výšivkou do duchny, na které jsou vyšity mé výňatky z deníku. Místo doplňují jemné, křehké, skleněné linie horizontů, viděných z posedového okénka, které se díky deforestraci rapidně mění a jsou tak jen křehkým záznamem, jež se může každou chvíli rozpadnout.
Celá práce je postavena na ambivalenci příjemného s nepříjemným a smyslnosti. Voňavé smrky uvolňující hlavu, s třískou v zadku uzemňující zpět do reality neohoblovaných prken. Měkká, poddajná, haptická peřina s bolavými texty.
