Domov pro seniory v Karolince doposud nedisponoval prostorem určeným pro soukromé a důstojné rozloučení se zesnulými. S rostoucím významem paliativní péče a snahou umožnit klientům dožít v důvěrně známém prostředí vznikla potřeba tento deficit odstranit a vytvořit v budově zázemí, které by odpovídalo současným nárokům na kvalitu pietního prostoru.
Návrh vědomě odmítá stereotypní pojetí pietních míst, která často působí chladně, sterilně nebo až odstrašujícím dojmem. Práce reflektuje současný společenský odklon od tématu smrti a pokouší se o jeho opětovné přiblížení v srozumitelné, lidské rovině. Cílem je vytvořit prostředí, které pozůstalé nezahltí negativními emocemi, ale naopak je intuitivně vede ke zklidnění. Práce se světlem a zvolenými materiály vytváří spirituálně neutrální rámec, který ponechává prostor pro individuální interpretaci a zároveň nabízí pocit naděje a klidu.
Téma nebe v návrhu funguje jako sjednocující a neutrální prvek, srozumitelný pro křesťany, vyznavače východních filozofií i ateisty. V interiéru je tento motiv vyjádřen závěsy podél, které jsou lineárně prosvíceny z horní hrany. Tento princip vytváří efekt světla sestupujícího shora, což dodává prostoru lehkost. Pozůstalý jsou tak obklopeni atmosférou, která svou jemností navozuje bezpečí a klid.
Cílem tohoto prostorového řešení je umožnit pozůstalým individuální prožitek piety. Světlo funguje jako tichý průvodce okamžikem loučení a otevírá prostor pro osobní víru v to, že zesnulý našel svůj pokoj
Dřevo jako materiál vnímám jako autentický záznam plynutí času. V jeho kresbě a letokruzích lze číst historii stromu tedy období hojnosti i krutých zim, kterými prošel. Tato paralela se přirozeně přenáší i na lidský život. Podobně jako letokruhy u stromu, i vrásky v tváři člověka vyprávějí příběh prožitých let, ať už jsou stopou smíchu, nebo starostí.
V návrhu je tato symbolika klíčová. Strom, který završil svůj životní cyklus, se nyní stává nositelem a ochráncem těla zesnulého. Cílem bylo vytvořit prostředí, které návštěvníky nenásilně podněcuje k rozpravě o životě blízkého. Prostor by měl vybízet k reflexi nad tím, kolik času mu bylo na zemi vyměřeno, jakým zkouškám čelil a jaké emoce zformovaly jeho jedinečný životní příběh.
Podnož oltáře je tvořena podobou tzv. vázané runy, symbolizující věčnou lásku. Tato volba byla učiněna se záměrem věnovat zemřelému i pozůstalým skrytou symboliku, která poukazuje na nezanikající pouto přetrvávající i po smrti.
Tato vázaná runa vzniká spojením dvou existujících znaků staršího původu. Prvním z nich je runa Gebo, která odkazuje na význam daru, harmonického spojení a vzájemné výměny energií. V kontextu pietního prostoru tak symbolizuje rovnováhu mezi životem a smrtí a vyjadřuje vděčnost za dar společně stráveného času.
Runa Gebo tak definuje oltář jako místo setkání, zatímco druhý symbol, runa Jera, doplňuje tento význam o rozměr času a přirozeného řádu. Jera reprezentuje střídání ročních období a koloběh života. Naznačuje, že vše má svůj správný čas. Společně tyto znaky vytvářejí symbol věčné lásky, který vnímá rozloučení nikoliv jako definitivní konec, ale jako důstojné završení jednoho životního cyklu.
