Diplomová práce se zabývá možnostmi, přínosy a limity implementace zvuku do muzejních výstavních instalací. Vychází ze tří zdrojů: z teoretické analýzy psychoakustiky, muzejní komunikace a zvukového designu, z polostrukturovaných rozhovorů se sedmi odborníky z české a rakouské muzejní praxe a z vlastní realizace prostorové zvukové instalace. Rozhovory s kurátory, produkčními a technickými manažery odhalily, že žádná z dotazovaných českých institucí nemá formalizovanou zvukovou strategii a že zvuk je do výstav zapojován převážně jako dekorativní doplněk, nikoli jako plnohodnotný dramaturgický nástroj. Syntéza všech tří zdrojů vyústila v soubor 22 přínosů, 26 limitů a 29 doporučení pro kurátory a muzejní profesionály.
Prostorová zvuková instalace Křehká krajina, realizovaná v Galerii Kabinet T. ve Zlíně v září 2025, vznikla jako praktická součást tohoto výzkumu a je výsledkem spolupráce sound designérky Leony Vyhnálkové, vědce Matyáše Adama, kurátorky Alexandry Cihanské Machové a scénografky Lenky Jabůrkové. White cube prostředí galerie posloužilo jako reálný terén, na němž bylo možné v praxi prověřit, jaké výzvy přináší akustika takového prostoru, jak funguje osmikanálová prostorová instalace v podmínkách omezeného rozpočtu a kde přesně narážejí teoretické předpoklady na realitu profesionálního provozu. Zkušenosti z přípravy a realizace výstavy se staly jedním z klíčových zdrojů pro výsledná doporučení práce.
Křehká krajina byla věnovaná ekoakustice, vědnímu oboru, který zkoumá zvuk jako indikátor zdraví ekosystémů a vztahů mezi živými organismy, lidmi a jejich prostředím. Výstava pracovala se třemi prostorovými celky, z nichž každý sledoval jiný dramaturgický záměr. Vstupní místnost uváděla návštěvníka do tématu prostřednictvím velkoplošné mapy světa doplněné dvaceti QR kódy, které odkazovaly na minutové atmosférické nahrávky z lokalit po celém světě. Návštěvník si tak ještě před vstupem do instalace mohl poslechnout, jak zní džungle, korálový útes nebo arktická tundra, a získat první intuitivní představu o tom, co ekoakustika sleduje.
Hlavní místnost prezentovala osmikanálovou prostorovou zvukovou instalaci, v níž byl návštěvník obklopen kompozicí zachycující střet biofonického a antropofonního světa, tedy zvuků přírody a zvuků civilizace. Hmyz, obojživelníci a ptáci se střetávali s letadly, auty, pilovým kotoučem či sekačkou. Záměrem bylo sdělit zvukem, nikoli textem, s jakou intenzitou lidský hluk vstupuje do přírodního prostředí a proč některé živočišné druhy v důsledku zvukového znečištění vymírají. Zvukový kontrast doprovázela projekce spektrogramu, která frekvenční složení zvuku zviditelnila a umožnila návštěvníkovi sledovat proměny zvukového pole v čase i analyticky, nejen cítit, ale i vidět.
Třetí ztmavená místnost nabízela protiváhu: soustředěný poslech čistých přírodních atmosfér bez jakýchkoli antropogenních prvků, zprostředkovaný čtyřkanálovým prostorovým polem v intimním prostoru stanu. Potlačení vizuálních podnětů zde záměrně podporovalo zjemněný a soustředěný poslech a návštěvník si odnášel zkušenost přírody v její rovnováze a celistvosti.
Díky zkušenosti z přípravy výstavy, analýze teoretických zdrojů a poznatkům nasbíraných z rozhovorů, bylo možné pojmenovat, co zvuk v muzejním prostředí skutečně umí, kde naráží na své limity a jak s ním lze pracovat lépe. Výsledná doporučení nejsou abstraktní teorií, ale vycházejí z kombinace toho, co říká odborná literatura, co popisují lidé, kteří se zvukem v muzeích každý den pracují, a z toho, co autorka sama zažila při stavbě osmikanálové instalace v prostoru, který na zvuk vůbec nebyl připraven. V českém muzejním prostředí, kde zvuk dosud nemá vlastní rozpočtovou řádku ani formalizovanou strategii, může být taková kombinace užitečným východiskem pro každého, kdo chce se zvukem začít pracovat systematicky.
