Tato diplomová práce se zabývá adaptací ruiny kostela v italském regionu Emilia-Romagna na univerzální duchovní prostor. Cílem je proměnit tuto památku v místo otevřené všem lidem bez ohledu na jejich vyznání, i těm zcela bez náboženského přesvědčení. Záměrem je navrátit lokalitě její hlas a zároveň plně respektovat její genius loci. Vzniká tak neutrální a klidný duchovní prostor, který reaguje na současnou potřebu spirituality a na pocit ztráty rezonance mezi člověkem a světem.
Dalším cílem je propojit ruinu s okolními turistickými cestami a starobylou trasou Flaminia Minor, které se nacházejí v chráněné oblasti. Projekt proto představuje sérii orientačních bodů, jež poutníka přirozeněji navádějí a zároveň pracují s odkazem na historický název lokality (Settefonti, tedy sedm pramenů). Právě číslo sedm zde slouží jako hlavní orientační motiv.
Návrh se rovněž zabývá logickou návazností cest a řešením úpatí kopce, na němž se ruina nachází. Důraz je kladen na co nejplynulejší pohyb poutníků, čemuž je přizpůsobeno trasování komunikací. Zároveň je do prostoru zakomponován altán – místo, kde si lidé mohou odpočinout, osvěžit se a vnitřně se očistit před samotným vstupem do duchovního prostoru.
Okolí kostela je lemováno ovocnými stromy vysázenými do kruhu, které jasně vymezují duchovní prostor. Toto řešení podporuje celkovou otevřenost do všech stran a poskytuje stavbě pomyslnou podestu i dostatečný odstup, díky čemuž může její samotná existence plně vyznít.
Prostor kostela je dotvořen minimalistickými zásahy, které pomocí nerezových bran umocňují jeho otevřenost vůči světovým stranám. Loď kostela je záměrně ponechána pod širým nebem, což představuje jeden z nejsilnějších momentů celé ruiny. Tento vjem ještě zesiluje kruhová nerezová plocha umístěná uprostřed, jež nebe zrcadlí. Kolem ní je navrženo oválné posezení, které funguje jako společný střed a místo pro setkávání či dialog. Součástí interiéru je také nerezový pás sloužící k přesné orientaci na sever. Celý vnitřní prostor i sezení sjednocuje podlaha z tradičního materiálu cocciopesto, v níž je pečlivě zachován fragment původní dlažby.
Zásadní součástí návrhu je zvuková instalace ve zvonici, která reaguje na proudění větru. Zvonice je sice nejdochovalejší částí celé ruiny a tvoří vertikální dominantu krajiny, postupem času však přišla o svůj hlas. Navržená instalace proto využívá zvuk jako univerzální médium propojující různé kultury a náboženství. Zvonice se tak stává místem tiché kontemplace a prostorem pro fyzické vnímání tónů a vibrací.
Osvětlení je řešeno minimalistickým ambientním osvětlením, které podporuje atmosféru místa a slouží i k navádění návštěvníka z kostela k altánu.
